IV.ÚS 639/2000 ze dne
18.05.2001
N 77/22 SbNU 157
Právo na osobní svobodu.
Zdravotní vyšetření provedené bez souhlasu vyšetřované osoby.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl
v senátě, ve věci
ústavní stížnosti
J.
E., proti usnesení Okresního státního
zastupitelství v Třebíči
ze
dne 1. září 2000, sp. zn. Zn 148/2000, ve spojení s usnesením
Policie
ČR, obvodního oddělení Třebíč ze dne
11. srpna 2000, čj.
ORTR-440/TR-TČ-2000, a
proti postupu těchto
orgánů, a to se
souhlasem
účastníků bez ústního jednání, takto:
Postupem Policie ČR dne 12. června 2000 bylo porušeno právo
stěžovatelky na osobní svobodu, zaručené článkem 8, odst. 1 a 6
Listiny základních práv a svobod.
Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění
Dne
30. října 2000 byla
Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, kterou
stěžovatelka napadá usnesení
státního
zastupitelství,
kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení
Policie
ČR o odložení trestního oznámení stěžovatelky.
Na
základě příkazu ke zdravotnímu transportu, který vydala
obvodní
lékařka stěžovatelky, údajně po
konzultaci se specialisty
z
Psychiatrické léčebny v Jihlavě,
měla být stěžovatelka
v
uvedené léčebně vyšetřena. Stěžovatelka
však s tímto vyšetřením
nesouhlasila
a podala na obvodní lékařku a ostatní
zainteresované
osoby
trestní oznámení z důvodu omezování
osobní svobody, pomluvy
a
poškozování cizích práv. Po podání tohoto oznámení byla opětovně
vyzvána příslušníky
Policie ČR k podrobení
se vyšetření. Přes
výslovný
odpor byla stěžovatelka, za asistence policie, dne 12.
června 2000,
transportována k vyšetření, které
však podezření
psychické
poruchy neprokázalo a stěžovatelka byla bezprostředně po
vyšetření propuštěna.
Následného dne podala stěžovatelka další
návrh na
trestní stíhání uvedených
osob u Okresního státního
zastupitelství
v Třebíči.
Napadeným usnesením Policie ČR bylo
trestní oznámení odloženo
a
stížnost proti tomuto
usnesení byla okresním
státním
zastupitelstvím
zamítnuta.
V jednání,
pro které podala trestní
oznámení a ve vydání
napadených rozhodnutí,
stěžovatelka shledává porušení
svých
základních práv zakotvených v Listině základních práv a
svobod
(dále
jen "Listina"), konkrétně
práva na zákonné omezení svobody
(čl. 8 odst.
1 a 6 Listiny)
a práva na zachování osobní cti
a
dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V postupu orgánů veřejné
moci shledala
stěžovatelka porušení práva
na (jinou) právní
ochranu
dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
K věci si
Ústavní soud vyžádal, na základě
ustanovení § 42
odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění
pozdějších předpisů
(dále jen "zákon"), vyjádření
účastníka
-
Okresního státního zastupitelství v Třebíči,
zastoupeného
státním
zástupcem v Třebíči, který uvedl, že v
postupu Policie ČR
nebylo
shledáno pochybení a závad a věc byla
řádně zamítnuta jako
nedůvodná.
K věci se vyjádřil také vedoucí Obvodního
oddělení Policie ČR
v
Třebíči, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
K
dodatečnému dotazu Ústavního soudu, o jaké ustanovení zákona ČNR
č.
283/1991 Sb., o Policii ČR, se
postup policie opíral, tj. čím
byla odůvodněna
asistence tohoto orgánu
veřejné moci při
transportu
do léčebny, sdělilo Obvodní oddělení Policie v Třebíči,
že
se tak stalo dle ustanovení §§ 43 a 44
tohoto zákona, a to na
žádost
MUDr. S.
Po
zvážení obsahu podání a vyjádření, a po
obdržení souhlasu
účastníků řízení s
tím, aby Ústavní soud rozhodl bez
nařízení
ústního
jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je
z části důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah.
Jak je
z předložených podkladů zřejmé,
stěžovatelka dne 12.
6. 2000
odmítla převoz do
Psychiatrické léčebny v Jihlavě
a
následně podala na iniciátory
tohoto převozu trestní oznámení.
Posléze však se
již převozu k vyšetření
podrobila, nepochybně
zejména proto,
že k tomu
byla vyzvána orgánem
veřejné moci
-
Policií ČR. Následně se pak podrobila i lékařskému vyšetření,
které prokázalo
nedůvodnost jakéhokoliv medicínského výkonu či
hospitalizace.
Každý
člověk je svobodný a není povinen
činit nic, co mu
zákon
neukládá. Z toho vyplývá, že také v
otázkách péče o vlastní
zdraví
záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí,
zda a v jaké míře
se podrobí
určitým medicínským výkonům
a jen zákon
ho může
zavázat, že určitá
vyšetření podstoupit musí. Tuto
zásadu pak
vyjadřuje § 23
odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví
lidu,
podle kterého se vyšetřovací a léčebné
výkony mohou zásadně
provádět jen
se souhlasem nemocného,
anebo je-li možné tento
souhlas předpokládat.
Tato nedotknutelnost integrity osobnosti
jako základní
ústavní princip, a z toho
vyplývající zásada
svobodného
rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není
v
žádné společnosti absolutní
a neomezená. Proto
i citované
ustanovení
zákona o péči o zdraví lidu v odst. 4 určuje situace,
za kterých
mohou být medicínské
úkony provedeny i proti vůli
občana
(pacienta). V dané věci by se mohlo
jednat např. o stav,
kdy
osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje
sebe nebo
své okolí, případně
kdy se jedná
o výkon nutný
k
záchraně života či zdraví. Ze zjištěných
okolností případu však
má Ústavní
soud za nepochybně
prokázané, že o žádnou takovou
situaci
se nejednalo. Proto také vyžádaná a
realizovaná asistence
policie
při transportu stěžovatelky do psychiatrické léčebny nutně
představuje donucovací
akt, pro který
není žádné opory
v
ustanoveních zákona o
Policii, na která
bylo ve vyjádření
účastníka řízení
poukázáno, ani v
jiných zákonech. Podle
ustanovení
§ 43 zákona o Policii ČR, má sice každý,
tedy i lékař,
právo
obrátit se na policii se žádostí o pomoc, nemůže však být
sporu o
tom, že tato
pomoc končí tam,
kde začíná ústavně
garantovaná svoboda
jednotlivce. O situaci
předpokládanou
v
ustanovení § 44 zákona o Policii ČR, se pak zřejmě nejednalo,
neboť nešlo
o výkon rozhodnutí státního
orgánu a tedy
jej
stěžovatelka
ani nemohla rušit, resp. jeho vykonavatele ohrožovat.
Stejně
tak nešlo o situaci předpokládanou ustanovením § 14 odst.
1
písm. a) zákona o Policii ČR, kdy je policista oprávněn zajistit
osobu,
která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo
život
či zdraví jiných osob nebo majetek.
Z
výše uvedeného je zřejmé, že asistence
Policie ČR byla
bezprostředním donucujícím
postupem, který byl
patrně veden
dobrými
úmysly a důvěrou ve správnost požadavku
lékařky, rozhodně
však
neměl oporu v žádném z uvedených zákonů a ve svých důsledcích
omezil,
byť na kratší dobu, osobní svobodu
stěžovatelky zaručenou
čl.
8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod.
Na druhé
straně se však Ústavní soud
nedomnívá, že by výše
zmíněným
neústavním postupem došlo k natolik intenzivnímu zásahu
do
osobní svobody stěžovatelky, který
by zakládal trestně právní
odpovědnost aktérů. Ostatně posouzení konkrétních okolností pro
stíhání či
nestíhání určitého jednání
v trestním řízení je
především
v pravomoci orgánů činných v tomto řízení a Ústavnímu
soudu zásadně
nepřísluší do ní
zasahovat. To vyplývá z řady
usnesení
Ústavního soudu, kterými odmítl stížnosti proti sdělení
obvinění. Stejně
odmítá stížnosti směřující
proti nezahájení
trestního
stíhání, resp. jeho zastavení. Jakkoliv
se totiž takové
rozhodnutí subjektivně
dotýká oznamovatele, není
ve svých
důsledcích schopno
zásahu do jeho ústavně
chráněných práv či
svobod.
Jinou věcí je samozřejmě možnost domáhat se ochrany před
zásahy do osobnostních práv
v civilním soudním řízení, takové
řízení však
stěžovatelka zjevně nevyvolala.
Proto v té části,
kterou
se stěžovatelka domáhala výroku, že bylo zasaženo do jejího
práva
na osobní čest a dobrou pověst, nutno
považovat stížnost za
nepřípustnou, v
části domáhající se
trestního stíhání pak za
nedůvodnou. Pokud
ústavní stížnost obviňuje
též iniciátory
zmíněného
převozu na vyšetření, zejména pak
lékařku, třeba uvést,
že
ústavní stížnost je přípustná toliko proti aktům orgánů veřejné
moci
a v této pozici žádný z nich nejednal.
Na závěr
považuje Ústavní soud za nezbytné
připomenout, že
ani
v případech diagnostikovaných
psychických poruch nelze stavět
lékařskou
diagnózu nad právo. Orgány policie, ale i jiné orgány
veřejné
moci, proto musí vždy bedlivě vážit, zda
žádosti o jejich
zákrok
či asistenci, a zejména pak tento zákrok sám, mají oporu
v
právu. Nelze přehlédnout, že oznámení
příbuzných a rodinných
příslušníků
jsou ne vždy vedena zájmem o zdraví, ale
motivy mohou
být
zcela odlišné a ne vždy bohulibé. Proto
je třeba při aplikaci
všech zákonných
ustanovení, která ve svých důsledcích umožňují
omezení
základních práv a svobod, důsledně
respektovat ustanovení
čl.
4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy šetřit jejich
podstatu a smysl
a vyloučit jejich zneužití k jiným účelům. Je
tedy
na místě maximální zdrženlivost.
Z
výše uvedených důvodů
Ústavní soud stížnosti částečně
vyhověl, když
dospěl k závěru,
že výrok o
neústavnosti
jednorázového
a dnes již zřejmě nehrozícího zásahu, je dostatečnou
zárukou
toho, aby se takový postup vůči stěžovatelce neopakoval,
a aby
obdobně nebylo postupováno ani v jiných podobných situacích.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se
nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zákona).
V
Brně dne 18. května 2001
